MKULTRA zní jako námět na konspirační thriller: tajná služba podává lidem drogy bez jejich vědomí a zkoumá, jak změnit jejich chování. Jenže základ tohoto příběhu je doložený. Americké dokumenty popisují pokusy na nic netušících lidech, selhání kontroly i pozdější ničení záznamů. A v červnu 2026 se případ znovu dostal před americký Kongres.

Stav ověření: 3. listopadu 2026.

Sklenička, o které její majitel nevěděl všechno

Představte si, že dostanete nápoj a následně se vám začne rozpadat vnímání skutečnosti. Nevíte proč. Nevíte, že někdo sleduje vaši reakci. A především jste nikdy nesouhlasili s účastí v experimentu.

To je ilustrační představa, nikoli rekonstrukce jednoho konkrétního večera. Princip však odpovídá tomu, co zachycují vlastní dokumenty CIA: podávání látek lidem, kteří nevěděli, že se stali pokusnými subjekty.

Inspekční zpráva z roku 1963 popisovala testování v běžném prostředí i konspiračních bytech. Vedení příslušné technické složky vycházelo z přesvědčení, že běžné laboratorní podmínky neodhalí všechny reakce důležité pro skutečné operace. Právě nevědomost člověka se tak stala součástí metody. [1]

MKULTRA: skutečné pokusy, nikoli důkaz dokonalého ovládání mysli

Pod označením MKULTRA se skrýval rozsáhlý výzkum možností ovlivňování lidského chování. Inspekce uváděla vedle drog také zájem o psychologii, psychiatrii či elektrické šoky. Z toho ale neplyne, že každá zkoumaná metoda fungovala nebo že ji podstoupil každý účastník.

Stejný interní materiál upozorňoval na slabou dokumentaci a kontrolu. Obsahoval také střízlivé hodnocení výsledků: k roku 1960 nebyl znám účinný prostředek, který by splňoval představu spolehlivého „séra pravdy“. Ambice tajné služby byly větší než její prokázané schopnosti. [1]

Tady vede důležitá hranice mezi historií a legendou. Skutečnost, že se někdo pokoušel manipulovat lidskou myslí, ještě nedokazuje, že dokázal člověka naprogramovat jako stroj.

Uvnitř CIA se vědělo, že lidé nesouhlasili

Nešlo pouze o problém, který by pozdější vyšetřovatelé objevili s odstupem. Memorandum z 29. listopadu 1963 zaznamenává poradu vysokých představitelů CIA o tom, zda pokračovat v testování na nic netušících Američanech.

Sidney Gottlieb, klíčová postava programu, a další účastník podle dokumentu obhajovali pokračování. Argumentovali tím, že kontrolované testy neposkytnou dostatečně věrné výsledky. Dokument zároveň uvádí, že tento typ pokusů byl po inspekci pozastaven a případné pokračování mohlo vyžadovat rozhodnutí ředitele CIA. [2]

To je na příběhu zvlášť znepokojivé. Otázka souhlasu nebyla neviditelná. Vedení ji řešilo, ale jako problém slučitelný s úvahou, zda provozní přínos ospravedlní další postup.

Frank Olson: rodina dostala odpověď až po letech

Konkrétní lidský rozměr dává příběhu armádní biochemik Frank Olson. Dne 28. listopadu 1953 zemřel po pádu z okna newyorského hotelu. Přibližně týden předtím mu pracovníci CIA podali LSD bez jeho předchozího vědomí.

Tuto skutečnost výslovně uznal prezident Gerald Ford ve stanovisku z 12. října 1976 při podpisu zákona o odškodnění pozůstalých. Dokument spojoval podání drogy s Olsonovou smrtí a uváděl schválenou náhradu 750 tisíc dolarů pro manželku a tři děti. [3]

Jde o mimořádně silný pramen: přiznání není založeno jen na vzpomínkách nebo anonymním svědectví. Je součástí prezidentského stanoviska. Samo však neřeší všechny otázky kolem okolností smrti; nelze z něj dovozovat prokázanou vraždu.

Zničené záznamy a dokumenty, které přežily

Při senátním slyšení v roce 1977 zaznělo, že převážná část dokumentace byla zničena v roce 1973. Později nalezené materiály umožnily odkrýt další rozsah výzkumu.

Ředitel CIA Stansfield Turner tehdy popsal záznamy týkající se 149 dílčích projektů, jména 185 externích výzkumníků a asistentů a 80 institucí, kde práce probíhala nebo s nimiž byli tito lidé spojeni. Mezi nimi byly univerzity, nemocnice i vězeňská zařízení. [4]

Čísla neznamenají, že všechny instituce vědomě spolupracovaly na nelegálních pokusech. Senátní materiály upozorňovaly také na skryté financování a využívání odborníků bez znalosti skutečného zadavatele. [4]

Zničení dokumentů má důsledek i pro dnešní čtení příběhu: úplný přehled všech pokusů nemáme. Chybějící spis ale nemůže posloužit jako důkaz libovolné domněnky. Dokládá mezeru v poznání, nikoli její obsah.

Co přineslo zveřejnění výpovědí v roce 2025

National Security Archive při Univerzitě George Washingtona zveřejnil 30. října 2025 přepisy Gottliebových výslechů před pracovníky senátního vyšetřovacího výboru z října 1975 a související dokumenty.

Nešlo o první odhalení existence MKULTRA. Význam spočívá v podrobnostech a v možnosti sledovat, na co se vyšetřovatelé ptali a jak Gottlieb odpovídal. Archiv zároveň rozlišuje dřívější odtajnění části přepisů pro soudní spor od jejich pozdější dostupnosti veřejnosti. [5]

Jedna z rozebíraných operací se týkala vyvolání psychické reakce drogou tak, aby dotyčný vypadal jako duševně nemocný a ztratil důvěru svého okolí. Gottlieb si konkrétní případ nevybavoval, připustil však, že podobné využití látky bylo zvažováno. Jeho výpovědi současně obsahovaly pochybnosti o celkovém přínosu programu. [5]

To není obraz všemocné technologie. Je to obraz nebezpečných experimentů, omezených výsledků a lidí, jejichž zdraví se stalo prostředkem k cizímu cíli.

Rok 2026: případ se znovu vrací do Kongresu

Dne 30. června 2026 se ve Sněmovně reprezentantů uskutečnilo slyšení nazvané „Mind Control and Accountability: Uncovering the Truth of the CIA’s MKULTRA Project“. Oficiální seznam uvádí mezi svědky Stephena Kinzera, Toma O’Neilla a výzkumnici Elizabeth Ginexi. [6]

Nové projednávání ukazuje, že otázky transparentnosti a odpovědnosti nezmizely. Samotné vystoupení před výborem však není potvrzením všech tvrzení svědka ani novým soudním rozsudkem. Historické dokumenty, osobní interpretace a politická hodnocení je nutné číst odděleně.

Co je prokázané a co zůstává legendou

Doložené jsou pokusy na lidech bez jejich vědomí, interní debaty o jejich pokračování i zničení velké části záznamů. Neprokázaná zůstává představa, že CIA vyvinula spolehlivý způsob úplného ovládání člověka.

MKULTRA proto není univerzálním potvrzením konspiračních teorií. Je konkrétním případem, kdy podezřele znějící praktiky skutečně existovaly a jejich vlastní původci po sobě odstranili významnou část dokumentace. Nejsilnější otázka tohoto příběhu není, zda lze naprogramovat lidskou mysl. Je to otázka, kdo smí rozhodnout, že se člověk bez svého souhlasu stane experimentem.

Další příběhy o rozdílu mezi původním vysvětlením a pozdějšími důkazy najdete v rubrice RETEL.