Válka v Iráku měla svět zbavit hrozby zbraní hromadného ničení. Americká a britská vláda před invazí v roce 2003 přesvědčovaly veřejnost, že Saddám Husajn představuje nebezpečí, které vyžaduje zásah. Pozdější americká vyšetřování a britská Chilcotova zpráva však ukázaly, že zásadní tvrzení o iráckých zbraních neodpovídala skutečnosti a veřejně předkládaná jistota přesahovala dostupné důkazy. [1–4]

Válka v Iráku začínala argumentem o nebezpečných zbraních

Dne 5. února 2003 vystoupil americký ministr zahraničí Colin Powell před Radou bezpečnosti OSN. Předkládal odposlechy, satelitní snímky a informace od lidských zdrojů. Jeho vystoupení mělo doložit, že irácký režim zakázané zbraně skrývá a pokračuje v jejich výrobě. Dochovaný přepis umožňuje i dnes přesně porovnat, co tehdy zaznělo, s tím, co později zjistili vyšetřovatelé. [1]

Powell popisoval také mobilní továrny na biologické zbraně. Tvrdil, že Spojené státy mají svědectví lidí, kteří tyto provozy znali, a ukazoval nákresy zařízení umístěných na vozidlech. Posluchačům vysvětloval, jak snadno mohou takové továrny unikat inspektorům. Existenci biologických zbraní přitom prezentoval jako skutečnost, o níž není pochyb. [1]

Právě zde je podstata pozdějšího rozporu. Veřejnost slyšela konkrétní popis fungujícího zbrojního programu od nejvyššího představitele americké diplomacie. Míra jistoty v jeho vystoupení dávala těmto informacím váhu ověřených skutečností. Následující vyšetřování ale odkryla problémy už na úrovni zdrojů, z nichž tato tvrzení vycházela. [1, 2]

Klíčový informátor si příběh vymyslel

Americká komise pro zpravodajské schopnosti v oblasti zbraní hromadného ničení popsala v březnu 2005 případ informátora označovaného jako Curveball. Jeho výpovědi zásadně přispěly k představě iráckých mobilních biologických provozů. Komise zjistila, že pochybnosti o tomto zdroji existovaly již před válkou, ale analytici jim nepřikládali odpovídající váhu. [2]

Poválečné prověřování přineslo konkrétní rozpory. Curveball například tvrdil, že byl u nehody při výrobě biologických látek v roce 1998. Cestovní záznamy však podle komise potvrdily, že v příslušné době nebyl v Iráku. Nesouhlasil ani jeho popis areálu s tím, co ukazovaly satelitní snímky. CIA nakonec dospěla k závěru, že si informace vymyslel, a příslušná hlášení byla stažena. [2]

To dokládá selhání ověřování a vyhodnocování informací. Samo o sobě to ovšem nedokazuje, že každý politik, který nepravdivá tvrzení opakoval, věděl o jejich smyšleném původu. Rozlišovat mezi doloženou nepravdou a prokázaným vědomým klamáním je pro poctivé hodnocení celé události zásadní.

Co po invazi zjistili američtí vyšetřovatelé

Zpráva týmu Iraq Survey Group vedeného Charlesem Duelferem přinesla v roce 2004 závěry, které předválečný obraz zásadně narušily. Podle jejího hodnocení Irák zničil své nepřiznané zásoby chemických zbraní v roce 1991. Vyšetřovatelé nenašli věrohodné známky, že by následně jejich výrobu obnovil. U jaderného programu uvedli, že skončil v roce 1991, a nenašli důkazy o soustředěném úsilí jej znovu rozběhnout. [3]

Zpráva současně připomínala, že Saddám chtěl ukončit sankce a zachovat možnost budoucí obnovy zbrojních kapacit. To je důležité nezamlčet. Záměr, uchované odborné znalosti a existující zásoby zbraní ale nejsou totéž. Předválečná argumentace tyto různé úrovně hrozby veřejnosti nepředkládala vždy s potřebnou přesností. [3, 4]

Stejně nepřesná by byla věta, že Irák nikdy žádné chemické zbraně neměl. Saddámův režim je v minulosti vlastnil a použil. Duelferova zpráva navíc uváděla nálezy staré opuštěné chemické munice. Takové nálezy však nepotvrzovaly předválečný obraz obnovené výroby a zásob, kterým měla invaze čelit. [3, 5]

Britské vyšetřování zpochybnilo i naléhavost války

Dne 6. července 2016 byla zveřejněna zpráva britské vyšetřovací komise vedené Johnem Chilcotem. Závěry přesahovaly otázku nenalezených zbraní. Komise uvedla, že diplomatické možnosti nebyly před invazí vyčerpány. Vojenská akce v dané chvíli tedy nebyla poslední možností. [4]

Zpráva rovněž zjistila, že veřejná vyjádření britské vlády předávala větší jistotu, než jakou poskytovala zpravodajská hodnocení. Problém spočíval také v tom, jak se s nejistotou zacházelo při prosazování politického rozhodnutí. Omezení dostupných informací měla být zřetelná právě tehdy, když se jejich prostřednictvím zdůvodňovala válka. [4]

Co dokumenty dokazují a kde končí jejich závěry

Oficiální vyšetřování poskytují pevný podklad pro kritiku konkrétních předválečných tvrzení, práce tajných služeb i politické prezentace hrozby. Neopravňují však automaticky k závěru, že všichni aktéři společně připravili vědomou lež. Britský premiér David Cameron při shrnutí Chilcotových závěrů uvedl také to, že komise nezpochybňovala Blairovo vlastní přesvědčení o hrozbě. [5]

Případ Iráku je proto důležitý i bez spekulací o skrytých motivech. Ukazuje, proč nestačí u zásadních tvrzení vědět, kdo je vyslovil. Potřebujeme také znát jejich podklady, míru nejistoty a způsob ověření. U rozhodnutí o válce má rozdíl mezi přesvědčením a důkazem důsledky, které pozdější vyšetřovací zpráva už nemůže napravit.

Zdroje

[1] Přepis vystoupení Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN, 5. 2. 2003

[2] Zpráva americké komise pro zpravodajské schopnosti, 31. 3. 2005, část o Iráku a informátoru Curveball

[3] Duelferova zpráva, 30. 9. 2004, výběr klíčových závěrů uložený v National Security Archive

[4] The Iraq Inquiry, Executive Summary, 6. 7. 2016, zejména odstavce 20, 806 a 807

[5] Oficiální vystoupení Davida Camerona ke zprávě Iraq Inquiry, 6. 7. 2016